Je dětské nádobí na hraní skutečně vhodný dárek pro holčičky?

Není pochyb o tom, že děti si rády hrají, a že hra na ně má pozitivní vliv. Učí se tak bezpečnou formou, jak zvládat situace, se kterými se budou setkávat jako dospělí. U venkovních her si zase rozvíjí své pohybové dovednosti. A je třeba uznat, že obojí je rozhodně prospěšné.

K tomu, aby si děti mohly hrát, potřebují také často hračky. Ty se i dnes mnohdy rozdělují na holčičí a klučičí. Například holčičky dostanou panenku, kluci autíčko. Je to zažitý stereotyp a jen málokoho napadne, zda je to vůbec v pořádku.

Asi není holčička, která by netoužila po domečku pro panenky. Na trhu jich je obvykle velké množství, často i s nejrůznější výbavou. Běžně zde najdeme například dětské nádobí na hraní. Jedná se o miniaturní hrnce, pánvičky, ale také například talíře. Děti si tak mohou hrát, že například jedna z panenek vaří.

To vše se zdá poměrně nevinné, a dokonce i užitečné. Dítě se tím učí, že domácí práce jsou nezbytné, a mezi ně patří právě vaření. V dospělosti pak bude pravděpodobné, že začne vařit také, zvláště pokud jej v tom budou rodiče podporovat, například tím, že jej, samozřejmě úměrně věku, nechají pomáhat při vaření a za každý úspěch jej budou chválit.

Problémem však je, že tento typ hraček bývá dáván takřka exkluzivně holčičkám. Ty se tak učí nejen o vaření, ale i o tom, že je to úkol pro ženy. Kluci přece běžně doma nevaří. Situaci nepomáhá ani to, když vidí, že doma vaří jenom maminka, přestože oba rodiče pracují na plný úvazek a v zaměstnání tráví stejnou dobu.

Toto vše pomáhá udržovat ustálené stereotypy, kdy úkolem ženy je nejen pracovat, ale i obstarávat prakticky veškeré domácí práce, zatímco úkolem muže je pracovat a provádět nejrůznější opravy. To by se zdálo v pořádku, ale jak často je třeba něco opravit, a jak často je třeba provádět domácí práce? Není lepší naše děti učit, že by si tyto povinnosti měli oba partneři mezi sebe rozdělit rovnoměrně?